Psi provází člověka už od dob starověku. Během tisíciletí jsme je vyšlechtili do spousty různých podob k mnoha různým účelům. Chrti byli používáni pro lov zvěře štvaním. Velcí, jako Greyhoundi, Barzojové či Vlkodavové především na vysokou, ti menší, jako Vipeti, k lovu králíků.
K tomu, aby svou kořist dokázali chytit, museli být velmi rychlí a obratní. Nesmíme totiž zapomínat, že před nimi často měla velký náskok. Avšak jak už to v lidské povaze bývá, postupně se začali dohadovat, čí pes je vlastně nejrychlejší. A tak nějak vznikl předchůdce dnešních chrtích dostihů. Ty se během let staly stále populárnější, jak se původně pes šlechty začal dostávat i mezi obyčejné lidi.
Avšak musíme se ptát: netrpí tím ta zvířata? V první řadě je třeba vědět, že jako návnada již dávno neslouží živý zajíc, nýbrž kus igelitu. Pro psy je to bezpečnější, neboť lze plně kontrolovat rychlost a nestane se, že se například neočekávaně obrátí a způsobí tak kolizi.
Také dráhy samotné prošly dlouhým vývojem. Ty nejmodernější jsou pískové, kdy podklad je namočen přesně tak, aby byl šetrný k psím kloubům, avšak umožňoval dobrý odraz a psi se nebořili. Také zatáčky bývají klopené a mají takový poloměr, který je opět nejlepší pro psí tělo. Také je vždy po celou dobu závodu přítomen veterinář, který může například zraněného psa z dalšího závodu vyloučit.
Ale co trénink samotný? Zatímco v zahraničí je vedený velmi profesionálně, pod přísným dohledem a za pomoci veterinářů, fyzioterapeutů a dalších, aby byl pes ve skutečně dobré formě a podal co nejvyšší výkon, u nás si je trénují sami majitelé, obvykle formou procházek, při kterých se například kluše či hází balonek do kopce.
Nesmíme však zapomenout, jak důležitá je motivace. Na rozdíl například od koňských dostihů není možné během závodu nějak zasahovat. Zvíře samo musí chtít běžet, musí se samo rozhodnout, jestli poběží vnitřkem nebo vnějškem. Chuti pronásledovat se obvykle učí už štěňata, když se s nimi majitelé například přetahují o hadr, hází jim balonek a podobně.
Jak je vidět, zatím se tento sport nezdá příliš krutý. A co psi, kteří už nemohou běhat, ať už z důvodu věku nebo zranění? V zahraničí se jich někteří majitelé zbavují, u nás však dožívají jako běžní psi na gauči. Nutno je také poznamenat, že zatímco například v Anglii běhá pes každý týden, u nás mu většina majitelů dává minimálně 14 dní přestávku. I to přispívá k tomu, že u nás chrti v plném zdraví závodí až do seniorského věku sedmi let.
Pokud vás tento sport oslovil, můžete se přijet podívat na některou z dostihových drah u nás. Jsou v Mladé Boleslavi, Kolíně a Lednici. A kdo ví, třeba vás ta atmosféra zaujme a pořídíte si vlastního závodníka. Určitě to za to stojí.